„Jediné slunce je jedno, a to když zajde, je noc.“

Za přítelem Janem Vodňanským

Zemřel Jan Vodňanský - básník a spisovatel, herec a chansonnier, skladatel a pedagog, bavič a bonviván, politický glosátor a nepřehlédnutelná, veskrze renesanční osobnost. Zemřel chybou těch, kteří dopustili, aby k němu v jeho 79 letech nedorazila včas vakcína, která mu mohla zachránit život, umožnila oslavit v Činoherním klubu kulaté výročí a zase cestovat po světě otevřeném po více než roční izolaci, ve které se spolu se svojí ženou Ivankou marně snažili nákaze uniknout. Barevná pohlednice z cest s kresbou králíka mi už do schránky nedorazí.

„..a netuší, že kdesi v dálce…rozjíždějí se parní válce, v dálce….“

Pokusím se na chvíli zapomenout na smutek nad smrtí básníka a zavzpomínat na něj tak, jak jsem ho potkal a znal já.

Za moje první setkání s tvorbou Jana Vodňanského vděčím kotoučovému magnetofonu Tesla B4 svých rodičů, ze kterého se v našem vinohradském bytě mého dětství neustále linuly roztodivné písně a říkanky přerušované bouřlivým smíchem obecenstva Činoherního klubu, kde po léta hrával i můj strýček Jiří Hálek, vlastním jménem Hugo Frischmann. Ten nám proto také jako první zvěstoval, že vyšla nová hvězda.

To jsem byl ale hodně malý. Nevěděl jsem kdo je Sigmund Freud , Nobel, Hamlet, markýz de Sade, Kutuzov dokonce ani Mauglí. Nevěděl jsem co je to persona non grata, bonton, La Scala, atache, natož abych věděl, co je to protoplazma nebo flirt. To všechno se na mne valilo a všichni se tomu tak moc smáli - tam kdesi v divadle i u nás doma na Vinohradech.  Rozuměl jsem ale pohádce o Sněhurce, atmosféře cirkusu, medvědu Grizzly a mnoha dalším věcem dětskému světu přístupným. A jelikož byl můj otec gymnaziálním profesorem, nejvíce jsme se smáli rýmu s kompresorem.  Postupem času se mi přibližovaly další vrstvy tohoto podivuhodného humoru a já se smál stále více. Současně jsem vytrvale bušil do vinohradského pianina, protože mne významně motivovala informace, že skvělý Petr Skoumal měl podobně malé ruce jako já a podívejte, kam to dotáhl! 

 S dvojicí V&S  jsem se setkal osobně až po dlouhé době. Večírek rozpadlých dvojic je   tehdy přivedl na scénu dnešního divadla U Hasičů. A tehdy se ve mně cosi hnulo, čemuž se Jan s odstupem času smál a uváděl to jako důkaz podobnosti našich povah. Vyprávěl mi totiž, jak se ve studentských letech kdysi přihlásil v průběhu představení překvapenému Jiřímu Suchému jako náhrada za nepřítomného Jiřího Šlitra a pak spolu spontánně a úspěšně zpívali duet. Ačkoliv jsem se Janově neotřesitelnému sebevědomí a odvaze rozhodně rovnat nemohl, v ten večer se ve mně fatálně vzedmula. Navštívil jsem po představení zákulisí a jednoduše Janovi vysvětlil, že hraju na klavír všechny jeho písně a to třeba i poslepu.

A tak začala naše spolupráce, nejprve jako doprovázejícího klavíristy, později i skladatele a příležitostného sparingpartnera. Kromě živých vystoupení jsme spolu nahrávali v rozhlase a některé naše písně se objevily i na několika CD, ze kterých na mne dodnes dýchá atmosféra té doby. Takto se tedy vyvíjela naše spolupráce, ale postupem času hlavně osobní přátelství, které pak pokračovalo nejen vzájemným účinkováním na našich svatbách, rodinných oslavách, ale hlavně popíjením červeného vína a nezapomenutelným skvělým klábosením. Spojovala nás i láska k písním Voskovce a Wericha a Semaforu, takže jsme při našich zkouškách u klavíru občas změnili repertoár a nakonec jsem si díky Janovi mohl s Jiřím Suchým i zahrát. Jan se totiž znal opravdu úplně se všemi, což byl jeden z jeho určujících znaků skutečného bonvivána.   

„Jak se Napoleon zove? Bonaparte, Kutuzove!“

Jan byl pro mne frankofonní slavjanofil carského střihu. Jeho vztah k ruské kultuře nezkalila jako u jiných smrtelná rána bolševismu a proto jsem si mohl v jeho přítomnosti vychutnat nostalgie ruské melodiky i básnické ohlasy východních písní. Vzpomínám, jak se Jan okamžitě nadchnul pro moji ruskou uniformu, kterou jsem dostal darem od přátel při první svobodné oslavě vítězství osvobození Plzně. Tam mne tehdy přátelé donutili si uniformu gardového vojína obléct a s harmonikou a šeříkem v klopě, obklopen přáteli v uniformách amerických, britských a francouzských, jsme vytvořili nezapomenutelný živý obraz, v němž nechyběli autentičtí američtí váleční veteráni, kteří se s námi nadšeně fotili.

Nebylo proto pro Jana problémem přemluvit mne, že něco podobného musíme spáchat na nejvyšší státní úrovni. Jako výborná příležitost se nabídla oslava kulatých narozenin jeho tehdejší manželky. Splnil se tak díky Janovi jeden z mých hudebních snů, když jsem mohl zahrát ve fortissimu elektrických varhan prezidentské fanfáry rozesmátému Václavu Havlovi, a potom společně s dalšími (mezi kterými svým zvučným barytonem vynikal zejména ministr zahraničí Jiří Dienstbier) rozjet spolu s Janem palbu častušek a budovatelských písní, která všechny přítomné dokonale rozjařila a pan prezident moji uniformu vysoce ocenil. Škoda, že sebou neměl nějakou medaili,jak pozamenal Jan, která by se na ní určitě hezky vyjímala.

Byla to bujará porevoluční doba, která zároveň rozuměla absurdní ironii a nevystavovala nikoho hloupým prvoplánovým útokům za její nepochopení. Mnohé Janovy písně a melodie Petra Skoumala žánr dokonale zpracovávaly, přetvářely a ironizovaly.  Mičurinova ulice či Jak mi dupou králíci, nenechávali nikoho na pochybách, proč se tvůrci tak často potýkali s komunistickými zákazy svého vystupování. 

„Kam zmizel pan profesor? Je ho plný kompresor!“

Bez tabule a křídy by vzpomínka nemohla být úplná. Jan Vodňanský se totiž vyznačoval naprosto jedinečným spojením intelektuálního exhibicionismu, akademického erotismu, mentorského stoicismu, estetického masochismu a dadaistického extatismu s příměsí červeného vína.

Vše, co jsem se naučil od Jana Vodňanského, jsem socialistické i kapitalistické společnosti vrátil v průběhu své akademické činnosti. Během působení na zahraničních univerzitách jsem navíc měl možnost pochopit, že strnulost rakousko-uhersko-komunistické tradice ze zdejších poslucháren sama nezmizí, a Jana proto v tomto ohledu považuji za průkopníka českého akademického infotainmentu.

Jeho pověstné analýzy u tabule představovaly živé sondy do mozku pracujícího na plné obrátky a někdy i více. Často ve svém vytržení překvapoval svými vývody nejen diváky, ale i sám sebe a nikdy nebylo předem jasné, kde dobrodružná intelektuální výprava přesně skončí. Salvy smíchu patrné z nahrávek dokazují, že brutálně holistický přístup filozofujícího inženýra se slabostí pro psychiatrii sklízel nadšené ovace.

Když stojím před posluchárnou a svými studenty, vzpomenu si někdy na Janovo extatické vytržení vedoucí k myšlenkovému trysku a smělé intelektuální hře, kterou před svými posluchači v přímém přenosu rozehrával v divadle, na univerzitě i v soukromí. A začnu si taky hrát. Základem je totiž nenudit.

„Jde poručík z prasáren, hlavu plnou kasáren!“

Na rozdíl od mnoha jiných tvůrců, o kterých bylo známo, že striktně oddělují svoji profesi a volný čas, ve kterém se stávají nudnými introverty, byl Jan básníkem a humoristou bez oddychu. Ti, kdo ho znali, potvrdí, že nepolevoval. Běžně se při chůzi zastavil a rozesmál se nápadu, který ho atakoval, zapisoval si své okamžité nápady a vzápětí vymýšlel jejich variace a své okolí bombardoval neustálými postřehy.

Podněty z okolí přitom nemusel nijak pracně hledat – přijímal okolní výzvy k duelu a s nadšením vracel údery ideologickým frázím, stejně jako reklamním sloganům a všem ostatním útočníkům, kteří spoléhají na postupné umdlévání lidského ducha pod totálním náporem. Byl neustále zapnutým citlivým radarem, který monitoroval okolní absurdní banalitu, a téměř automaticky odpaloval dobře cílené antirakety, které dokonale využívaly technologie protivníka.

Jan nikdy nepřestával bavit své okolí schopností improvizace a instantního básnictví. Bonvivánství nebylo u Jana Vodňanského důmyslnou stylizací, ale skutečnou podstatou jeho těkavého bytí. Přitom si však zachovával noblesu a vždy se distancoval od pokleslých forem masové či pozdější stand-up kultury, která byla vzdálená jeho vytříbené intelektuální úrovni. Byl si vědom, že právě tato aristokratická vlastnost jej nutně vzdaluje od peoplemetrů a tím i státních ocenění, hitparádových žebříčků a nekonečné pozornosti masových medií. Ti, kteří jeho tvorbě rozuměli, však tuto vlastnost o to více oceňovali.

„Dvouletý chlapec? A kolik vám žere?“

O tom, že tvorba Jana Vodňanského nebyla odtažitou intelektuální salonní libůstkou určenou úzkému kruhu vyvolenců, svědčí kromě popularity divadelních představení i masivní domácí šíření nahrávek nabývající charakteru samizdatové kultury a zejména jeho dětská tvorba.

Ve své tvorbě pro děti, do které se Jan pohroužil částečně donucen vnějšími okolnostmi zákazů, dosáhl vrcholu své bezkonkurenční infantilní hravosti, která nemá problém děti oslovit. Svérázné specifikum přístupu dvojice V&S k publiku podle mne vždy tkvělo v tom, že zatímco Jan Vodňanský zacházel vždy s dospělými jako s dětmi, Petr Skoumal zacházel s dětmi jako s dospělými, v čemž se kouzelně doplňovali.

Existuje lepší důkaz popularity než zlidovění ? Troufám si tvrdit, že nikoliv. U některých písní, ale též rčení nebo epigramů, jejichž autorem je Jan Vodňanský, k tomuto skvělému jevu došlo již dávno. Dětská píseň Když jde malý bobr spát; dnes již kanonické „Freude, Freude, Freude – vždycky na tě dojde„ či „Pomáhá nám celá naše vlast – v úsilí o orgánovou slast!“ nebo jedno z politických hesel, které se staly symbolem sametové revoluce, „Včera sen dnes realita – jde s námi i Mohorita! Není Vasil jako Vasil, každý sklidí to, co zasil!“.

Toto vše, spolu se zařazením několika básniček do školních čítanek, je nesporným důkazem nesmrtelnosti díla, jak sám Jan s pobavením, ale i neskrývaným potěšením kvitoval.

„V místech, kde je popraviště, kat má svoje pracoviště. Nikdo neví, kdo jde příště, kdo jde příště na řadu…“

Odkaz Jana Vodňanského? Ale jistě: Ironie a smích jsou nástroje poznání světa a zároveň jedinečný způsob našeho vzájemného dorozumívání. A kdykoliv a kdekoliv jsou prohlášeny za subverzivní, nekorektní společenský element, je třeba rychle vystartovat. Lidé, bděte!

Každá správná vzpomínka končí konejšivou metaforou o nebi plném hudebníků, malířů, herců či literátů, ve kterém se na nově příchozího netrpělivě těší velikáni časů předchozích. Asi v tomto ohledu zklamu, protože moje představa je v duchu Jana Vodňanského provokativnější. Jsem totiž opravdu přesvědčen, že by se Jan v takovémto nebi nudil.

Podle mne se odebral do světa, ve kterém se trpaslíci vyloďují na Bertramce, královna Alžběta beseduje s traktoristy, vepř je vržen z renesančního stropu, gynekolog uštván dvěma tuleni, tchýně typu vzduch-vzduch se setkává s nevysokým trpaslíkem a kde dáma šlape každou chvíli na minu. Světa, nad kterým se vznáší rozjařený smích básníka.

Tak jsem ho znal a tak si ho také ve svých vzpomínkách uchovám já.

PS: Telegram pro Sněhurku: „Kéž bys nězabudla. Šmudla.“

 Petr Frischmann

Žaluji! Za smrt básníka

Petr Frischmann         13. března 2021

www.echo24.cz

 Před několika dny zemřel, nakažen zákeřným virem Covid-19, můj dlouholetý přítel, básník a spisovatel Jan Vodňanský. Ponechám jiným, aby svými nekrology zavzpomínali a znovu připomněli jeho jedinečné dílo, ocenili jeho jemný smysl pro vystižení ducha doby, chytrý humor a smysl pro inteligentní provokaci.

Já se chápu pera z důvodů jiných. Důvodem, proč píši tyto řádky, je totiž kromě mého hlubokého smutku též tekutý hněv a pocit beznaděje.  Na tomto místě totiž žaluji ty, kteří způsobili jeho smrt. Nezastírám přitom tento svůj hněv, který považuji za ospravedlnitelný důsledek smutku nad zbytečnou smrtí přítele.

Jan Vodňanský zemřel ve svých 79 letech a to v den, kdy na něj konečně došla řada s vakcinací proti chorobě, která ho připravila o život. Příliš pozdě. On sám by určitě souhlasil s paradoxním a provokativním zjištěním, že tedy zemřel, protože byl příliš mlád. Kdyby byl býval jen o jeden rok starší, byl by již jako osmdesátiletý očkován a mohl dále pobývat na tomto světě plném paradoxů a těšit se z jeho absurdity.

Kdyby býval žil v některé zemi, která svojí vakcinační strategií zajistila, aby byli lidé ve věku 79 let proti smrtelnému nebezpečí očkováni rychleji, mohl v létě oslavit nádherným koncertem v Činoherním klubu své 80. narozeniny, přijímat gratulace svých hereckých kolegů, těšit se z mediálního zájmu a uspořádat pár bujarých večírků, které jsme oba tolik milovali. V březnu 2021 totiž lidé ve věku 79 let ve většině dobře spravovaných zemí již bezpečně očkováni byli. Stalo se však něco jiného.

Čas byl pro Jana neúprosný.  Nebyl to však ten čas, který je fatální existenciálou našich životů, který nikdo z nás nikdy neovlivní a který se nad námi vznáší jako jednou provždy limitující tragická danost. Byl to čas vyměřený lidmi – jejich úředními postupy, strategiemi, politickými zájmy, manažerským selháním, alibismem a mnoha dalšími faktory, které ve svém důsledku zkrátily právě tento lidský život. Je to morální vina všech těch, kteří zavinili, že v březnu 2021 nebyl naočkován proti smrtelnému viru Covid-19 člověk ve věku 79 let, ačkoliv byly fatální účinky viru známy již dlouhou dobu a po dlouhou dobu již existoval spolehlivý preventivní prostředek.

Jako by Jan se svojí věšteckou schopností svůj vlastní osud předznamenal v jedné z našich společných písní, ve které je popisován zánik pohledem totální absurdity. Z jejího melancholického textu mne proto právě dnes mrazí :

„Posílám ti pozdrav z Titaniku, Titanik se mnou se poroučí, zůstane jenom pár otazníků, kdo asi můj pozdrav doručí ? Naposled mávnutí místo díků, vzpomínka ze dna a z temných vln, Sněhurka a sedm trpaslíků obsadili můj záchranný člun ! ……Mesdames et Messieurs, la chanson est finie. Mesdames et Messieurs, Au revoir! „

Po každé námořní katastrofě je třeba ptát se, proč nebyly spuštěny čluny, proč jich bylo tak žalostně málo a zda kapitán a posádka učinili vše, co bylo v jejich možnostech a silách, aby katastrofě zabránili, nebo její důsledky alespoň zmírnili.

Kladu tyto otázky a současně žaluji. Za smrtí básníka totiž tentokrát nestojí nezvratný lidský osud ani krutá logika přírody, ale pouze lidé a jejich tragicky špatná rozhodnutí a chyby. Navzdory svému advokátnímu řemeslu nevolám po odsouzení, ale po odhalení morální a politické odpovědnosti a to nejen za smrt básníka a přítele.

J´accuse !    

Autor je advokát

________________________________________________________________

https://www.echo24.cz/a/SuFba/zaluji-za-smrt-basnika-vodnanskeho